Sláva nazdar výletu. Když nikdo nemohl, nakonec jsme jeli do toho Ústí sami, abychom takříkajíc prošlapali cestičku.
První velký problém byl, že se nám nechtělo vstávat, a tudíž jsme jeli až pozdějším vlakem a na místo jsme dorazili cca v půl jedné odpo. Vzhledem k pokročilé době jsme tedy ani nedali za celý den žádný oběd, a to ani po cestě, když nezmíním sejra v housce na nádraží a dvě musli tyčinky.
Druhý problém byla vzdálenost, kterou jsem si mírně řečeno docela zkrátila. Z předpokládaných max 35 - 40km do Roudnice se nakonec vyklubalo víc než pade.
Taky nás zdržela v jednom vidlákově místní oslava vinobraní, která zabrala celou hlavní tepnu, a pak jsme ještě museli koukat na trapné procesí dechovkářů, mažoretek, a "krále a královny".
Počasí bylo celý den zamračené, punťa na nás vykoukl jen jednou.
Cesta z Ústí není nejhorší, takový standard - navigace se střídá s pěknou asfaltovou cykloztezkou, roztomilé malé vesničky a chatové osady nahrazují občas městské periferie s rozmlácenými továrnami.
Ačkoli se jede z větší části po rovinatém terénu, ne vždy byla cesta sjízdná stoprocentně.
Přijeli jsme třeba po navigaci na nějakou hráz, kudy vedla evidentně stezka, ale byla z polovina zaplavená a kluzká, tak jsme raději kola vedli, a za vyššího stavu vody by nebyla průjezdná vůbec.
No abych se dostala k pointě....Říp opět nebyl dobyt (nesměj se Zdendo...
)..ale to neznamená, že se to jednou nepodaří..!!