Na výlet do jižních Čech jsem se dost těšil a obával současně. Neměl jsem pražádné zkušenosti s ježděním „natěžko“. Což značí se vším, co je potřeba na několikadenní výlet včetně stanu a spacáku. Měl jsem obavy i z toho, že díky nákladu někde vytuhnu a budu pak ostatní zdržovat. K mému překvapení se toto nestalo, i když jednu chvíli jsem tomu nebyl moc daleko a to i přesto, že jsem v té chvíli už jel nalehko. Svůj obří spacák, co jsem měl na minulém vícedeňáku, kde jsem s ním absolvoval pouze krátký přejezd do kempu, byl na toto dosti nevhodný. Naštěstí jsem si mezitím pořídil jeden minispacák víceméně především na tyto výlety na kole. Stan jsem pro změnu neměl žádný. Zdenda mě navrhoval, že mě stan půjčí, ale mě se moc nezamlouvalo, že bych měl pro sebe samotného táhnout stan pro 3 osoby. Nakonec to dopadlo tak, že jsem s výraznou slevou koupil stan vlastní. Docela mě překvapilo, že Míša s Líbou chtěj jet s náma taky. Večer před odjezdem jsem řešil, jak zabalit spacák, karimatku a stan na nosič kola, kde již byly brašny. Nakonec jsem vzal velkou taškou z Ikea a přepásal několika gumcuky. Kolo nabralo docela váhu a tak mě to nedalo a kolo převážil. Ukázalo se, že včetně camelu s 3 litry vody nabralo něco přes 20kg. Z práce jsem odešel o něco dřív, abych se stihnul v pohodě připravit a dostavit se na místo srazu na hlavním nádraží, jenž byl v 16:45. To už jsem věděl, že zázraky se nekonají a Míša s Líbou na výlet sice pojedou, ale autem a vyrazí až druhý den. Proto jsem se považoval za jednoho z kandidátů na brzdu výletu :o) Na nádraží byli kupodivu všichni včas, včetně Zdendy a jeho bráchy, jelikož se Dalibor splet a myslel si, že sraz je v 16:15 a Zdenda mu to uvěřil. Nástupiště na vlak skočilo jako obvykle těsně před příjezdem vlaku a samozřejmě na jedno ze zadních nástupišť. Dohodli jsme se, že já nechám kolo naložit ostatní a začnu hledat místo ve vlaku. Do vlaku jsem sice vtrhnul okamžitě po zastavení, avšak šance získat místa nebyla. Tak jsme nakonec stáli ½ cesty v chodbičce. Cestu nám „zpříjemňovala“ nová služba drah a to prodavač občerstvení, jenž projížděl vlakem s vozíkem jen o něco málo užším, než byla ulička. Což pro nás znamenalo nejen vyklidit chodbičku od batožin, ale sami jsme se museli někam zdekovat na tu chvíli, než projel. Na první pohled se zdálo, že tím, jak Zdenda získal místo k sezení, že vyhrál. Ale ne zas tak na dlouho. Děti, jenž v kupé cestovaly zaujal a tak o obšťasňovaly svojí pozorností, což ho mu začalo asi po hodině vadit. My jsme našli místo k sezení po delší době ve vedlejším kupé, kde děti nebyly. Poté, co jsme dorazili do Veselí nad Lužnicí, tak jsme chtěli přestoupit na vlak do Jindřichova Hradce. Jenže byl problém. Vlak, který jsme chtěli použít, byl ve skutečnosti jednovozový motorák. Nakonec to dopadlo tak, že tímhle vlakem odjel Zdenda, Dalibor a já a zbytek výpravy se rozhodnul vyrazit po vlastní ose. Poté, co Zdenda doobdivoval úzkokolejnou stanici před vlakovým nádražím a po mém oblečení do něčeho teplejšího, jelikož slunce se pomalu blížílo obzoru jsme vyrazili do kempu. Po několik stech metrech se Zdenda zeptal nějaké ženský, co vylezla z již zavřeného obchodu na cestu a proto jsme celkem ani nebloudili. Když jsme dorazili do Jindřiše, zaujala a nás u velice pěkného kamenného mostku přes potok mapa. Jak se ukázalo, byla to mapa rybářských revírů a ne klasická turistická, jak jsme doufali. Na focení mostku již bylo příliš šero a tak jsme se dohodli, že ho vyfotíme druhý den, až pojedeme kolem. Bohužel se tak nestalo. Nakonec jsme zkusmo vyrazili a natefili na cedule od kempu. Výjezd přímo ke kepu byl docela strmý. Tam jsme se utábořili. Kromě dvou obytných vozů u sebe a jednoho obytného přívěsu jenž byl nastavený stanem, v kempu nebyla ani noha. V obytných vozech měli televizi a tak jsme se dozvěděli, že naší v mistrovství v ledním hokeji skončili opět na Švédech. Jak jsme tak čekali, tak na obzoru kdosi vypouštěl ohňostroj. Když už byla tma a zbytek výpravy stále nedorazil, tak jsme začali mít obavy, zda se jim něco nestalo. Naštěstí jak se ukázalo, 25km bylo přímá trasa po hlavní.Raději zvolili vedlejší silnice a tak se jim cesta natáhla na 50km. Dorazili asi v 22:30, kdy už byla tma, ale nebe bylo jasné a měsíc svítil jak rybí oko a tak bylo celkem světlo. Díky vymetené obloze byla noc cekem chladná.
Ráno jsme vyrazili směr Telč. Trasa měla pár kopců a naše závaží v podobě výbavy na zadních nosičích nám to nijak neulehčovaly. Jeli jsme přes Blažejov, Vlčice, Strmilov kde jsme u Vietnamce doplnili zásoby, Palupín, Horní Dvorce, Zahrádeky do Domašínu. V téhle chvíli toho začínal mít Dalibor dost a tak jsme na něj chvíli v Domašíně u rybníka čekali. Ve Světlé jsme se dohodli, že Zdenda na bráchu počká, jelikož měl opět velkou ztrátu, a my zatím pomalu pojedem hledat do Mrákotína hospodu na oběd. Cesta byla lesem sem tam i po štěrku a s nákladem za zády mě dala zabrat především na ruce, jelikož se cesta svažovala dolů. Když jsme se usadili, tak za chvíli na to dorazil Zdenda z bráchou po silnici. My jsme vyjeli kousek za hospodou z lesa. Jak jsme seděli na obědě, tak se obloha zatáhla a vypadalo to na déšť. Za chvíli na to se spustil liják a sem tam se i zablesklo. Tak jsme si dali s klidem ještě další pití a nějaký moučník. Mezi tím nám volala Míša, že v Telči tak leje, že se jim ani nechce vylézt z auta. Předtím, než jsme vyrazili, jsme se dohadovali, zda zajet do kempu a tam si odložit a pak jet do Telče či jet přímo do Telče a pak do kempu. Vyhrála druhá varianta, jelikož jak jsme se shodli, bychom stavěním stanů ztratili hodně času, a na prohlídku města bychom se dostali docela pozdě odpoledne. V klidu jsme dojedli, a jelikož bylo po dešti, tak jsme se vydali do Telče. Tam jsme se už chtěli vydat na prohlídku s koly, když tu se ukázalo, že Míša s Líbou už na nás tam čekají. Tak jsem chvíli počkali a oni se ukázali i se sem Kubou, jehož dostali zase na hlídání. Líba se ochotně ujal hlídání kola tak jsme si mohli v klidu obejít náměstí bez kol. Míša s Jitkou se vydaly do cukrárny a část dalších na obhlídku náměstí a hradu. Zdenda se chtěl ještě stavit na zmrzlině, co zahlídnul, když jsme přijížděli k náměstí. Tak jsme tam zašli, ale akorát zavřeli. Když jsem se opět všichni sešli na náměstí, dohodli jsme se, že zajedeme do Teska doplnit zásoby. Poté, co jsme nakoupili vše potřebné, tak někteří z nás využili možnost si odložit bagáž do auta k Míše. Dalibor, jenž toho měl za ten den dost odložil vše, někdo si tam odložil jen nákup, já jsem se zbavil stanu, spacáku a karimatky a nechal jsem si jen brašny. Nyní jsme se vydali do dalšího kempu na přespání. Jeli jsme přes Vanov do Řásné. Zde jsme opět čekali, až se sjedem, jelikož zde jsme odbočovali do Lhotky. Díky několika sjezdům a výjezdům jsme se docela roztrhali. Z Řásné nás do Lhotky čekal už jen pěkný sjezd. V kempu jsme si udělali malý táborák a trochu i pokecali, než nás zahnal pozdě večer do stanů déšť. Vybrali jsme si místo na kraji kempu pod stromy a tak jsem měl trochu obavy, aby vítr, co předcházel dešti, neulomil nad stany nějakou větev. Ráno jsme se zbavili veškeré bagáže, co jsme nepotřebovali na cestu, a nacpali ji Míše do auta. Do auta se přidal Dalibor i jeho kolo, jelikož s výletem končil a jel se domů učit. Vyrazili jsme směr Mrákotín, Olši, Mysletice, Zadní Vydří, Kostelní Vydří do Dačic. Zastavili jsme na náměstí. Já jsem musel ještě mít fotku pomníku kostkového cukru a tak jsem se vydal kousek zpět, abych si ho vyfotil. Další naše cesta pokračovala na Hradišťko, Vnorovice. Někde u Dobré vody se k nám přidal nějaký menší pes a běžel spolu s náma několik kilometrů do kopce a stíhal ještě značkovat patníky. Naposledy jsme ho zahlédli, při sjezdu, kdy jsme jeli 40km/h a on stále za námi pelášil, co to šlo. To jsme se blížili k Mysleticům. Když jsme se blížili Starému Hobzí, tak jsem si myslel, že už jsou to Slavonice, jelikož na mě začínala doléhat krize, jenž na Zdendu již dolehla. Následovala asi 8km trasa, jenž vedla téměř neustále mírně do kopce, kde i na mě dolehla krize. Proto jsem byl velice rád, když konečně následoval krátký sjezd do Slavonic. Když už jsme projížděli dolů z kopce Slavonicemi, někdo si všimnul, že z jedné zahrádky přes restaurací na nás mává Míša. Tak jsme tam zakotvili a dali si tam oběd. Jak jsme tam jedli, tak kolem projely dvě kolony každá asi o 50 motorkách. V téhle restauraci jsem byl rád za každou minutu odpočinku a měl jsem docela obavy, jak pojedu dál. Naštěstí síly se trochu vrátily, a ač to nebylo ideální, tak krize byla ta tam. Ze Slavonic byl pěkný sjezd, kde jsem zatím dosáhl zatím nejvyšší rychlosti na současném kole a to 65km/h. Jelo by mě to i rychleji, ale ostatní měli horská kola a jelo jim to pomaleji a v téhle vysoké rychlosti jsem je nechtěl předjíždět a tak jsem mírně přibržďoval. Náš cíl bylo nejdříve Staré město pod Lanštějnem a následně hrad Lanštejn. Než jsme tam dorazili, tak jsme se zastavili u historického značení hranic Čech a Moravy a také u jednoho bunkru. Dále jsme se zastavili v místě, kde byla kdysi Jitka na táboře a jak se ukázalo, se tam svého času vyskytoval i Zdenda. Na hrad jsme dorazili akorát chvíli před dobou, kdy vypustili poslední skupinu toho dne z prohlídky hradu. Dole pod hradem jsme si dali malé občerstvení a vyrazili do kempu Osika. Míša s Jitkou jeli autem a Líba jel na kole od Jitky. Už jsme byli docela daleko a holky nás stále nepředjely. Ukázalo se, že nezaregistrovaly, kudy jsme se vydali a jeli jinam. Podruhé nás předjížděly těsně před kempem, jelikož se trochu zakufrovaly v Nové Bystřici. Když jsme dorazili do kempu, čekalo nás nepříjemné překvapení. Kemp byl zavřený a otvírali ho téměř až za měsíc. Vláďa to tu naštěstí znal, jelikož sem jezdil na dovolenou a tak dohodnul v chatičkovém kempu naproti to, že jsme si mohli postavit v kempu, kde jsou normálně jen chatičky, stany.
Ráno jsme měli v úmyslu vyrazit úzkokolejkou do Jindřichova Hradce a odtamtud po vlastní ose do Veselí nad Lužnicí. Byl jsem vcelku nervózní, když pořád měli všichni dost času a odjezd vlaku úzkokolejky se blížil. Proto jsem se zavěsil za Jitku, jenž to rozjela z mírného kopce od kempu 40km/h a držel se jí až na nádraží. Klukům jsme trochu ujeli a tak to vzali trochu oklikou, cestou jenž jsme tam jeli včera večer, když jsme se byli dívat na jízdní řád. Jenže úzkokolejka nejela. A tak jsme se vydali směr Veselí nad Lužnicí po vlastní ose. Projeli jsme Novou Bystřicí, Smrčnou, Novým Vojířovem, Sedlem do Lásenice, kde jsme se rozloučili se Zdendou, jenž to vzal přímo na Jindřichův Hradec na vlak, jelikož už byl rád, že jede. My jsme dál pokračovali na Vydří, kde jsme se trochu zakufrovali. Správná silnice byla v žalostném stavu a na první pohled vypadala, že vede do statku. Kousek za Ploští, když jsme si dávali oraz, tak jsme pozorovali na poli před námi nějaké dva ptáky. Ale nepřišli jsme na to, co byli zač. Cestou jsme viděli i nějaké vodáky na Lužnici. Dále jsme pokračovali na Hatin , Jemčinu, kde byl pěkný zámek a také vývěska se žádostí o spolupráci s policií ve věci vraždy. V Novosedlech pod Nežárkou jsme zastavili na parkovišti za jednotou na krátké občerstvení, jenž jsem využil na vyfotografování místní prodejny jednoty od rybníka a další objekt co jsem vyfotil, byl malý kostelík, jehož jsem si všimnul při rozhlížení, při nájezdu do křižovatky, když jsem jeli kolem. Za Kolencem jsme odbočili na Klec a jeli jsme mezi rybníky a pak po pěkné lesní cestě. Poté, co jsme vyjeli z lesa a vrátili se opět na silnici, jsme konečně dorazili do Veselí nad Lužnicí. Dojeli jsme na nádraží kolem 13 hodiny a tam zjistili, že Zdenda se pokouší dostat na vlak, co měl jel za pár minut. Na to, že má věci u Míši v autě, jenž měla dle dohody přijet na nádraží v 16 hodin nehleděl a vlakem odjel. Tenhle závěrečný přesun dlouhý asi 60km jsme v pohodovém tempu zvládli asi za 4 hodiny včetně všech přestávek. Pomohly tomu i ze začátku časté a rychlé sjezdy. Jelikož jsme měli spoustu času, tak jsme vyrazili na druhý konec města, kde bylo náměstí na nějaké to jídlo. Jenže nic kloudného tam nebylo a tak jsme se zas vrátili přes řeku zpět a zabočili k jedné restauraci se zahrádkou. Tam bylo ale nacpáno. Tak jsme zkusili ještě jednu kousek dále a tam na zvýšené terase jsme se usadili a dali si oběd. Když jsme se v klidu najedli, vydali jsme se v poklidu na nádraží. Tam jsme se pokoušeli marně dovolat Míše či Líbovi. Naše obavy byly ale zbytečné, jelikož se ukázali tak, jak jsme se dohodli. Přebrali jsme si věci a čekali na vlak. Jitka věnovala volné dvě místeky na kola dvěma nešťasným slečnám, co by jinak jely nejdříve za 3 hodiny a mě se podařilo Jitce zachránit jednu z tašek, co jí spadla pod vlak, když se prodírala s kolem k vagónu, aby ho naložila. Vlak měl jako obvykle trochu zpoždění a byl opět narvaný. K mému údivu se v Táboře uvolnilo až na dva lidi kupé, a tak jsme tam zasedli. Na Hlavním nádraží v Praze jsme si zajeli do slepého podchodu. Nejdříve jsme zkusili vyjet výtahem na druhé nástupiště, ale to se ukázalo jako špatné rozhodnutí. Jitka, aby nemusel čekat, jelikož do výtahu se vešlo jen jedno kolo vyjela na první nástupiště, což se ukázalo jako správná volba. Jak jsme my tři vyjeli na druhé, tak jsme opět zajeli dolů a vyjeli na prvním. Bylo docela zajímavé, jak já, co opouštěl poslední druhé nástupiště jsem viděl, jak první už vyjíždí na prvním nástupišti a druhý zajíždí dolů do podchodu. Když jsem se konečně dostal k výtahu na první nástupiště a zajel do něj, tak začal stávkovat. Pořád otvíral a zavíral dveře. Tak jsem se naštval, popadnul kolo a vylezl po nefunkčních eskalátorech nahoru. Zrovna včas, abych viděl, jak někdo s kolem vyjíždí ven z haly na chodník před nádražím. Vyjel jsem tam také, ale neviděl nikoho. Proto jsem se vydal směrem k hlavní části nádraží. Tam jsem opět zahlédl někoho s kolem, jak leze do nádraží. No a konečně na schodech od Fantovy kavárny jsem je dohonil. Byli to opravdu oni. Jelikož jsme jeli metrem každý na druhou stranu, tak jsme se rozloučili v odbavovací hale a zalezli každý na svůj směr metra. Moje jelo dřív, ale bylo tak nacpané koly, že jsem to vzdal a počkal na další. Původně jsem si myslel, že potáhnu do 4. patra bez výtahu nejdříve tašku se stanem a spacákem, pak brašny a nakonec kolo, ale jak jsem byl nějak rozjetý, tak jsem popadnul kolo se vším, co na něm bylo a vynes vše najednou. Prodloužený víkend se opravdu povedl. Díky tomu, že Míša nakonec jela autem, jsme nemuseli dva dny ze čtyř tahat kompletní výbavu na kole a díky tomu to bylo méně namáhavé. Nevím, jak bych to zvládnul s nákladem cestu do Slavonic, když jsem měl co dělat nalehko. Počasí vyšlo jak na objednávku. Jitka kvůli špatné předpovědi počasí uvažovala o zrušení, ale nakonec se to risklo a bylo to ku prospěchu věci. Silnější přeháňka s bouřkou nás zastihla na obědě a pak stejný den nás déšť zahnal pozdě večer do stanů. Vloudily se i chybičky v podobě motoráku, jenž bral jen dvě kola, nejezdící úzkokolejky a nefunkčního kempu. Tyto problémy se však pružně vyřešily a tak v podstatě jako problémy přestaly existovat chvíli po jejich zjištění. Mě samotnému to dalo jak zas pár zkušeností ohledně jízdy na kole, tak i toho, že zas ujedu víc, než jsem si myslel. Najel jsem pohodovým tempem od čtvrtka večera do neděle poledne 180km, z toho asi polovinu s plnou zátěží. Ti co nejeli vlakem z Veselí nad Lužnicí do Jindřichova Hradce jako já, tak měli o 50km víc. Dost mě těší i to, že jsem zapadnul do téhle prima party lidí a že nejsem jen ten, co s nimi jezdí, ale i (jak doufám) o něco víc.
