11.6.2011 Neobyčejně obyčejná vyjížďka s Olgou

Neobyčejně obyčejná vyjížďka
S jednou starší dámou jsme se před lety dohodli, že se jednou spolu projedeme. Už je to tak dávno, že nevím, kdo to komu navrhnul. Kdyby to ta starší dáma neustále neoživovala, tak bych to už dávno vypustil. Jelikož scénář byl vždy stejný. Přesvědčila mě, že se chce projet, ale pokaždé, kromě jednoho případu, z toho sešlo vždy z její strany. Za těch pár let to byly desítky pokusů. Proto jsem automaticky předpokládal, že to tak dopadne i tentokrát. Kupodivu asi na padesátý pokus to vyšlo.
Žádnou náročnou akční vyjížďku jsem nepředpokládal a tak jsem se rozhodl, že na místo srazu pojedu přímo na kole. Ono nešlo ani tak o nic obtížného. Pouhých 15km s převýšením necelých 200m. Vyrazil jsem jako obvykle vedlejšími uličkami směrem k Vršovickému nádraží. To že to nebude úplná nuda, jak by se mohlo na první pohled znát, mě ukázal jeden řidič Mercedesu, jenž mě v jedné klesající boční ulici předjel, aby vzápětí zastavil a otevřel mě do cesty dveře. Jelikož jsem to čekal, nabídnutým dveřím jsem se v pohodě vyhnul. Sjel jsem dolů na hlavní, stáli tam v cyklopruhu hasiči a stavěli do pravého pruhu kužele. Kupodivu, ač když jsem najížděl, přehnala se kolem mě smečka aut, tak nyní nejelo ani kolo a tak jsem je bez problémů objel levým pruhem. „Spolujízda“ asi metr od tramvaje mě sympatická moc nebyla, nicméně jsem věděl, že pokud se nezapíchnu svým trekovým kolem do poklopů na kanály s podélně orientovanými dírami, tak nic se dít nebude. Úspěšně jsem zvládnul nájezd i na cyklotrasu, kde nevím, co vlastně mám ukazovat., když jedu skoro rovně, ale lehce doprava.
Dojel jsem až na předposlední semafory před nábřežím a tam vidím před sebou davy. Byl to pochod proti rakovině prsu. Tak jsem to zalomil do boční ulice, kde se zdálo, že je tam lidí o poznání méně. Bylo ale jen na začátku. U nábřeží byl dav neprůchodný. Když jsem poznal svůj omyl, byl jsem v davu spolehlivě zašpuntován. Tak jsem tam strávil asi 15 minut, než se dav konečně pohnul. Říkal jsem si, že pak zkusím prokličkovat a ujet čelu průvodu. Bohužel opět omyl. Kolo jsem byl nucen vést až k podolské vodárně. Tam na křižovatce honili policajti dav na chodník a do vyhrazeného pravého pruhu silnice u Vltavy. Tam jsem nasedl na kolo, ale ujel jen pár desítek metrů. Lidi se přes pokyny policie opět rozlili na celou šíři silnice. Tak, jelikož zatím stále neumím vyskočit na obrubník, jsem vytáh kolo na tramvajový pás a těsně před Kublovem jsem konečně předjel čelo průvodu, jenž tvořilo auto s tlampačem a desítkami růžových balónků. Tak jsem sjel z tramvajového pásu a vyrazil jsem ve vyhrazeném pruhu pro průvod, abych neblokoval již tak nadrážděné automobilisty, jenž konečně policie na křižovatce u podolské vodárny propustila. Tento asi 1,5km dlouhý úsek jsem zvládnul díky pochodu za neuvěřitelných 40minut. Dále už cesta probíhala obvyklým způsobem.
Vyjel jsem celé stoupání a dojel na ke stanici Chodov k budovateli. Tam mě bylo jasné, že časovou rezervu jsem si dal zbytečně extrémně velkou, jelikož i přes zdržení s pochodem jsem měl k dobru zhruba 20minut. Proto jsem si zajel na Opatov na zmrzlinu. Tam jsem ji na lavičce zkonzumoval a vyslechl si názory mladé dvojice na stávky. Poté jsem vyrazil na místo srazu. Tam jsem však nedorazil, jelikož jsem svoji spolujezdkyni zahlédl jak jede proti mně. První věc o co mě po pozdravu požádala, tak bylo to, abych se jí podíval zda má dobře nafouké gumy. Sáhnul jsem na ně, a prst se mě zabořil skoro až k ráfku. Část první si vymohla napumpovat sama, se zbytkem jsem jí pomohl já. Měla štěstí, že měla pumpičku, jelikož já mám jiné ventilky. Poté mě víceméně oznámila, že nepojedem k Vltavě a že se podíváme jen do blízkého okolí. Vybral jsem si Miličovský les. Paní tvrdila, že ví kudy, ale sotva jsme ujeli slabý kilometr, paní byla v koncích. Tak jsme se zeptali a vydali nahrubo správným směrem. Rychlost byla velmi nízká, kolem 8km/h po rovině, ale s tím jsem počítal. Do lesa jsme dorazili, když začali padat první kapky. Když stále když příděl kapek spíš zesiloval, schovali jsme se pod stromy. Vzápětí přišel regulérní liják. Ten s různými výkyvy trval asi 20 minut. Když přestal, vydali jsme se zpátky. Sotva jsme vyjeli z lesa, paní bylo horko a tak si sundala větrovku, co si během deště vzala. Už jsme chtěli vyrazit, když tu jsem zaslechl hukot gum od kola a zpoza rohu přímo před nás se vyřítil asi desetiletý Vietnamec bez přilby na horském kole. Pokusil se zatočit, ale kolo se mu smeklo a tak se nám položil k nohám. Když jsme se ujistili, že mu nic není, tak jsme vyrazili dále. Vzal jsem to zpátky odhadem a tak jsme vyjeli na cyklotrasu, jenž jsem znal, co vedla přímo ke stanici metra Opatov. Tam jsme dojeli a paní si dala svoji první jízdu po eskalátorech. Dále cesta probíhala v duchu přesvědčování, abych se u ní stavil na čaj, což jsem s díky odmítl. Tak mě alespo%n ukázala kola, co mají v garáži.
Poté, co jsem se rozloučil, tak jsem se vydal kolem metra Chodov směrem na Spořilov. Po přejetí mostku přes přivaděč na dálnici, jsem narazil na dva německé dálkové cykloturisty, co byli ve stejném směru jako já. Bylo na nich vidět, že neví kudy kam. Německy neumím vůbec a anglicky nic moc. Když jsem se dozvěděl, že chtějí do Průhonic, rozhodnul jsem se, že jim ukážu cestu. Nebyl jsem jim rozumně schopen vysvětli, že naše česká cyklotrasa vede podchodem. Proto jsem je nechal otočit o 180st a navedl kolem stanice metra Chodov ke stanici metra Opatov, poté zmíněným podchodem a vysadil jsem je na silnici vedoucí do Újezda, kde už žádné české vychytávky nečekali.
Poté, co jsem se opět dostal na místo, kde jsem potkal německé cykloturisty, tak jsem ze zvyku přibrzdil, že se podívám, zda něco nejede, jelikož jsem chtěl vjet z chodníku na ulici. Za cca 4 roky co víc jezdím, jsem tam nikdy nic nepotkal, ale dneska to bylo jinak. Kdybych tam vjel, tak by byl překvapený jak řidič, tak i já. Výjezd lemují vysoké keře, takže do poslední chvíli není nic vidět. Aby to bylo ještě zábavnější, tak uprostřed cesty jsou dva kruhové poklopy, jenž jsou vystouplé několik decimetrů nad povrch chodníku. Do Braníka, nedaleko bývalých ledáren, kde jsem se stavil na nezdravou, ale vinikající klobásu jsem dorazil poté, co jsem shlédl „hru“ kočky se strakou. Kočka se jí snažila chytit a straka se jí zas naopak snažila někam odlákat. Úspěšnější mě přišla ve výsledku straka. Tam jsem pozoroval asi 8 letýho kluka, jak si o plakát s reklamou na nějaký sportovní kroužek „sportovní dítě“, hází odrazem míčem. Na Dvorcích mě zablokovalo cestu auto vyjíždějící z parkoviště od řecké restaurace. Nebyl to ale žádný pirát, co vyjde přímo z parkoviště a zastaví na cyklotrase. Tento poctivě najel na kraj parkoviště, podíval se a teprve pak najel na cyklotrasu. Někde mezi Žlutámi lázněmi a Kublovem jsem potkal matku s kočárkem. Dítě drželo dlouhý balónek, jenž mě v okamžiku, když jsem ho míjel, strčilo před kolo. Sice jsem jel pomalu, ale i tak jsem byl rád, že kolo balónek lehce ohodilo a že neprasknul.
Už celkem z velké dálky jsem viděl, že na přechodu před Výtoní už n kdo stojí. Jelikož zase začalo krápat a sešeřilo se, když jsem dojel k přechodu, tak jsem pustil blikačku, vytáhl z kapsy na rámu přední blikačku, vytáhnul jsem ještě musli tyčinku, jenž jsem na tři sousta zlikvidoval a ještě stihnul zapít z camelu, než se konečně rozsvítila zelená na přechodu. Grébovku jsem jako obvykle vytlačil – vyjel bych ji, ale nechci provokovat hlídače, jelikož se nahoru jezdit na kole nesmí a tudy se vracím celkem často. Pak už jsem jen prokličkoval uličkami k domovu. Doma jsem po otevření dveří čipem naučeným pohybem nohou otevřel dveře a proběhl jimi, než mě těžké křídlo dveří dopadne na přehazovačku. Pak následovaly druhé, ale bezproblémové dveře a pak už jen nějakých 100 schodů do bytu, kde kvůli obavě ze zlodějů parkuju kolo. Býval bych ho dával do sklepa, ale ač vypadá vstup do sklepů slušně zabezpečen silnou mříží, tak jsem o pár věcí už přišel. Z tohoto důvodu tahám kolo do 4. Patra bez výtahu. Ještě že majitel vyměnil klasický časovač za světla spínaný radarem. Byl docela opruz, když každou chvíli nějaký nájemník nastavil časovač tak, že člověk s kolem vyšel jen jedny schody a musel si zas rozsvěcet.

Poté, co jsem navštívil koupelnu, jsem zapnul počítač a začal psát tuto esej.