Sobota 10.5.2008
Další výlet byl po vinařské stezce. Pavel jel místo na výlet do opravny s kolem a Míša pauzírovala, jelikož jí bolely po včerejšku kolena. Při shromažďovací zastávce v lese za Lednicí jsme potkali zajímavého dědu, jenž jel na lehokole patrně vlastní výroby z Břeclavi do Brna. Na řidítkách měl všemožný udělátka včetně melodický houkačky, na níž nám na rozloučenou zatroubil. Poté co jsme dojeli k zámku či co to bylo, se od nás odtrhla Jarka s dcerou s tím, že už nemůžou. Pohodovým tempem jsme dojeli až do Velkých Bílovic. Tam jsme se opět roztrhli do silnější a slabší skupiny. Vláďa, Jitka, Vláďa3, Zdenda, Petr a já jsme se vydali po 30km MTB cyklostezce a zbytek měl jet nějakých 15km po silnici a sraz jsme si dali v Mikulčicích, kde na nás druhá skupina měla počkat a zajistit nějakou hospodu na oběd. My jsme jeli po místních polňačkách, a pak i po cestě, kolem Moravy kolem státních hranic, vysypané hrubým štěrkem a trochu zalité asfaltem. Tahle štěrková cesta byla dlouhá něco přes 10km a byli jsme z ní pořádně vyklepaní. Nezjistili jsme, proč by měla být tahle stezka pro MTB, když byla bezproblémů sjízdná i na mém treku.
Když jsem přijeli do Mikulčic, ukázalo se, že druhá skupina tam ještě není. Dorazili asi tak za 20 minut, jelikož zabloudili a tak najeli jen o něco málo méně, než my. Tam jsem se vydali najít nějakou hospodu kde se dá najíst. Nakonec jsme se doptali na jednu restauraci u rybníka. Ač se při přípravách uvažovalo o koupání, tak ač bylo přímo u restaurace koupaliště, nikde se smočit nezašel.¨To i proto, že foukal studený vítr. Jídlo bylo slušný, ale kvůli přetíženosti restaurace jsme na něj čekali hodinu, jak nám při objednávce avizovali.
Tam se naše skupina opět rozdělila. Vláďa, Vláďa3, Jitka, Petr a já jsme se rozhodli pokračovat do sklípku v Petrově. Zbytek se otočil a vydal se domů. Mě ty sklípky dost lákaly. Když jsme byli kousek za Hodonínem a já, ač se mě stále jelo v pohodě, začal litovat, že jsem se do těch sklípků vydal. Ke svému zděšení jsem totiž zjistil, že mám na tachometru 65km a k Petrovu to ještě pár kilometrů je, pak ještě domů a zítra cesta s plnou výbavou na Brno.
Když jsme dorazili do Petrova, tak jsem měl na tachometru už 75km. Tam ze mě nějak veškeré obavy spadly. Prošli jsme se mezi sklípky a k našemu potěšení se ukázalo, že jsou některé otevřené. Nakonec jsme zakotvili u posledního v řadě, kde jsme nejdřív ochutnali jak bílé, tak i červené a nakonec venku u stolu, s krásnou vyhlídkou do kraje, vypili dvě karafy bílého. Poté nastal můj obávaný okamžik a to plánování cesty domů. Naštěstí se ukázalo, že i ostatní nepočítají s návratem po vlastní ose a zjistili jsme, že můžeme uskutečnit přesun vlakem přes Rohatec do Břeclavi. Cesta proběhla v pořádku až na jednu drobnou chybičku. Průvodčí nám řekla, že už budeme vystupovat, ale zapomněla na to, že vlak staví ještě na periférii Břeclavi, kde Vláďa stihnul vystoupit, avšak naštěstí jedna paní nás upozornila, že správné nádraží v Břeclavi bude až to následující a tak Vláďa s kolem naskočil zpět do vlaku.
Z Břeclavi jsme vyrazili už za šera. Tam jsme uviděli Jíru, jenž na nás mával od parkoviště Lídlu, kde čekal na odvoz, jelikož píchnul tak, že oprava nebyla možná. Odvoz se nakonec neuskutečnil a byl donucen dojet do kempu na prázdném plášti. K našemu údivu se najednou od někud vyloupla na parkoviště Míša a další a celá naše skupina vyrazila ke kempu. Tam nás čekala Jarka, jenž nakoupila pár lahví vína, jenž téměř okamžitě zmizely a rozjela večer bujará oslava, jenž skončila až pozdě v noci. Ten den naše nejvytrvalejší skupina najela po vlastní ose nějakých 90km. Pokud by se nepoved přeun vlakem, tak tomohlo být něco ke 150km s tím, že bychom byli rádi, kdychom byli v kempu do půlnoci.
Neděle 11.5.2008
Dnešní den byl ve znamení odjezdu. Všichni balili, uklízeli. Poté jsme vyjeli z kempu s tím, že se tam většina z nás (ti co nebyli autem) už nevrátí. Zajeli jsme do Lednického parku, kde jsem si se Zdendou letmo prohlídli zámek z venku, koupili nějaký ten pohled a rozloučili se zbytkem výletníků a vyrazili směr Brno.
Zpočátku jsem měl vážné obavy, zda vlak co odjížděl asi za 6 hodin z Brna stihneme. Zezačátku jsme jeli dosti pomalu. Se Zdendou jsme se dohodli, že pojedeme po hrázi Novomlýnský nádrže. Podle mě to byla chyba. Místní silníčka vedoucí po hrázi byla silně rozbitá a naše rychlost se stěží blížila 10km/h. Poté jsme si drobet zajeli a pak už napojili na silnici vedoucí paralelně podél dálnice. Nějaký provoz na silnici byl, ale nebyl tak silný, jak jsem se obával. Kolem druhé hodiny jsme už vyhlíželi nějakou tu hospodu, kdebychom se naobědvali. Už jsem začal přemýšlet nad tím, že se budem muset spokojit s bagetou na benzínce, když tu jsme si všimli jedné hospody v Nosislavi. Byla to trefa do černého. Zdenda zámek na kolo neměl a já sice měl, ale klíče jsem zapomněl v Praze, takže kola nešlo zamknout. Naštěstí hospoda měla zahrádku, kde jsme seděli sami a kola jsme měli pod dohledem. Asi po 20 minutách nám přinesli jídlo a za ty peníze to byly porce přímo královské a oba jsme si na nich opravdu pochutnali.
Po tomto obědě jakoby Zdenda nabral nové síly a už jsme jeli ne jako předtím kolem 15km/h, ale kolem 20km/h, s čímž jsem původně počítal již od začátku cesty. Po této silnici jsme dojeli až do Rajnhradu. Tam však naše silnice přecházela v silnici pro motorová vozidla, kam jsme nemohli. Proto jsme zkusili odbočit na nájezd na dálnici a ukázalo se to jako správné rozhodnutí. Po pár stech metrech jsme odbočili na polní asfaltku jenž ústila do podjezdu pod samotnou dálnicí. Tam jsme se dostali na panelovou cestu, kde Zdenda odchytil jednoho cyklistu, jenž nám poradil cestu do Modřic. V Modřicích jsme narazili na rodinku na výletě, jenž nás provedla pořádným kusem Brna a vysadili nás na cyklostezce kolem Svratky. Tam, po pár kilometrech jízdy, jsme narazili na jakousi restauračku, kde jsme si dali Kofolu a nanuka, jelikož času bylo víc než dost, a pokračovali dál.
Vcelku bez problémů jsme se dostali až k nádraží, kde na nás z patra z restaurace mával Vláďa a Petr. Tak jsme k nim přisedli a strávili tak poslední chvíle čekání na vlak. Při tomto čekání se ozval Jíra, že je v Židlochovicích a že se ten náš vlak pokusí stihnout. Když nastal ten správný čas, Vláďa zašel koupit lístky a Zdenda s Petrem šli nakupovat zásoby. Já zatím hlídal kola. Jíra dorazil, ale k našemu údivu si koupil dražší jízdenku na vlak, co jel asi 20minut před tím naším a měl dorazit na do Prahy asi 5 minut před naším. Na otázku Vláďy proč, odpověděl, že cesta tím jeho vlakem je zajímavější. Cesta z Lednice do Brna byla 70km dlouhá a nakonec se ukázala jako slušně zvládnutelná i s nákladem, jelikož velké kopce, jichž jsem se obával ze všeho nejvíc, se na cestě nevyskytly. Do Prahy cesta probíhala již v poklidu. Mimo jiné jsme probírali zážitky z podařeného výletu.
Na Hlavním nádraží jsem se rozloučil s Vláďou a Petrem, jenž jeli domů po vlastní ose a já se Zdendou jsme vyrazili na metro. Nějak jsem se zakecal a zapomněl jsem, že Muzeum, kde přestupuju, je hned další stanice a tak jsem přejel na I.P.Pavlova. Domů jsem se dostal kolem jedenácté večer.
Tenhle prodloužený víkend se vydařil na jedničku. Jak počasím, tak i výlety. Najel jsem na něm nějakých 270km. Jediné co mě trochu mrzí je to, že jsem nešel na prohlídku Lednického zámku, ale to zas vyvážilo to, že jsme nemuseli hnát jako Vláďa s Petrem, jenž jeli na kole jako my a do zámku na prohlídku šli. Jana, jenž s náma jela vlakem do Lednice se přidala do auta k Jarce.
