Jako každá akce, co se pokouším pořádat, tak se neobejde při počátečním zařizování bez problémů. Stejně tak probíhalo i u tohoto výletu. První termín, co jsem vyhlásil, se nepřihlásil vůbec nikdo. Pak se ukázalo, že drtivá část lidí je kdesi na vodě. Proto jsem vyhlásil další termín s tím, že pokud se nikdo opět nepřihlásí, tak výlet odložím na neurčito. To se však naštěstí nestalo. Nejdřív jako první se přihlásil Krušnohorák s tím, že by jel a že můžeme jet klidně i sami. Pak se nahlásil Zdenda s bráchou. Následovala Irena, pak Míša s Petrem a nakonec Alesia s přítelem. Jelikož jsem tušil, že je lepší víc lidí než míň, tak jsem to rozhlásil i po svých známých, ale nikdo se nechytil. Celý týden jsem pozoroval počasí a nevypadalo to vůbec dobře. Samé přeháňky, bouřky, kroupy a vichr. V průběhu týdne se počasí jen trochu měnilo, ale bylo to skoro stále stejný. Špatný. Když se už blížil termín, tak jsem našel ještě na webu předpověď srážek vypočítaný programem Aladin. Nad částí východních Čech tam sedělo sice ne bezmračné, ale bezesrážkové oko. Poslední den před odjezdem jsem zpozoroval, že Míša je online a tak jsem se jí zeptal, jestli jí neodrazuje od výletu předpověď počasí. K mému překvapení mě sdělila, že sice ne kvůli počasí, ale že o víkendu něco má a tak nejspíš nepojede. V pátek 11.7.08 jsem se vytratil brzy z práce a došel se domů převlíknout a pro kolo. Z počátku to vypadalo, že čas 16:30, kdy jsem vyhlásil sraz, nebudu stíhat, ale vše jelo akorát a tak se to podařilo lépe, než jsem čekal. Než jsem se dočkal účastníků výletu, tak se u mě zastavili dva známí z internetu, co taky někam jeli. Bylo už 16:35, když dorazil první účastník a to Zdendův brácha. Chvíli poté mě zazvonil mobil, že Zdenda dorazí asi za 15 minut. Když dorazil, začal jsem být nervózní, jelikož vlak už měl jet za 10minut a Krušnohorák nikde. Od Zdendy jsem se následně dozvěděl, že Irena ani Petr nedorazí. Informace to byla zhruba hodinu stará. Když už jsme Krušnohoráka chtěli volat, tak se najednou ukázal. Vystřelil jsem tedy pro lístky a postavil do nejkratší fronty. Jenže po pár minutách bylo jasné, že ač je fronta nejkratší, tak to bude na dlouho, jelikož slečna za přepážkou tam cosi sáhodlouze vypisovala. Postavil jsem se, proto do vedlejší fronty kde jsem bez problémů získal lístky na vlak. Slečna u vedlejšího okýnka stále něco psala. Doběhl jsem k naší skupince a podíval se na tabuli odjezdů, na jakou kolej náš vlak přijede. Ale místo nástupiště, tam začalo naskakovat zpoždění, jenž se nakonec vyšplhalo na 50 minut. Když jsme se konečně dočkali, uložili kola do vagónu, tak jsem začali hledat místo. To jsme našli skoro až na konci vlaku. Cesta ubíhala v pohodě, jen jsme se museli v Hradci Králové přesunou více dopředu, jelikož zadní vozy jely jen právě do Hradce. V Týníšti jsme v pohodě vystoupili a sotva jsme byli i s kolama venku z vlaku, tak vlak už odjížděl. Po dohodě s ostatními jsme do Bolehoště k mé babičce nejeli přímo, ale zavedl jsem je do lesa na cyklostezku jenž se vine podél tratě Týníště – Třebechovice. Nakonec jsme dojeli až k ohradě s bílými daňky a ne s jeleny, jak jsem se mylně domíval. Následně jsme vyrazili přes kraj Obědovic , Polánky a Ledce do Bolehoště. Když jsme odbočovali v Obědovicích na boční silnici, tak Krušnohorák nevěřil, že jedem správně. Místo pěkného asfaltu se totiž objevilo ztvrdlé bahno rozryté kolama traktorů. To však po pár desítkách metrů přešlo opět do asfaltky na kterou jsem se chtěl dostat. Sotva jsme vyjeli z lesa za Polánkami , bylo vidět, že se něco žene. Byl docela slušný vítr a po nějaké době začaly nebe křižovat blesky. Ale zatím ani kapka. V Ledcích zazvonil Zdendovi mobil a tak jsme se dozvěděli, že Aleisia s přítelem, co jeli autem, už na nás čekají u babičky. Když jsme tam za 15 minut dorazili, uviděli jsme je před zahrádkou. Chvilku poté vyrazil ze dveří vily švagr a šel nám odemknout plechovou garáž, kde jsme si schovali kola. Než však stihnul odemknout, celá vesnice potemněla. Přestal jít proud. Tmou jsme se doklopýtali až do prázdného bytu v patře, kde jsme se ubytovali. Na svícení jsme dostali pár svíček a jednu petrolejku. Sotva jsme se tak nějak ubytovali, spustil se vytrvalý liják, jenž neskočil ani do té doby, co jsem usnul. Spát jsme šli s tím, že musíme ráno brzy vstávat, jelikož cyklobus jede z Křivic 7:40. Saša a Alesisa šli spát k našemu překvapení do auta, ač měli připravený ležení v samostatným pokoji.
Ráno, když jsme se chystali, se Krušnohorák rozhodnul udělat si vlastní program a že si ještě trochu přispí. Nechali jsme ho a ať si dělá jak myslí vyrazili jsme na 3km přesun na cyklobus. Venku bylo trochu chladno, pod mrakem, ale ani nekáplo. Po drobných technických potížích (Aleise spadnul řetěz), jsme s asi 10 minutovou rezervou dorazili na zastávku autobusu. Cyklobus měl trochu zpoždění, jelikož i přes nejisté počasí vezl něco kolem 20 cyklistů s koly. Z tohoto důvodu jsme v Rychnově nepřesedali, i když náš cyklobus byl víceméně jen posilový. Ten hlavní cyklobus, co začínal ne v Týníšti jako ten náš, ale v Chocni, tak byl taky vcelku plný. Asi po 2 hodinách jízdy s několikerým dokládáním kol a jednou objížďkou po hliněné cestě mezi zahrádkami, nás cyklobus vysypal na parkovišti na Šerlichu. Když jme se připravili, tak jsme vyrazil k Masarykově chatě. Tam jsme narazili na turistickou značku, jenž vedla k našemu prvnímu cíli a tou byl Šerlišský mlýn. Po pár metrech jsme byli donuceni sesednout a vedli jsme kola po strmém svahu podél nově stavěného lyžařského vleku. Zhruba po sto metrech jsme narazili na cestu lesem, kam značka pokračovala a po ní se vydali dále. Cesta byla hliněná s trochou kamenů. Vedla pořád z kopce a bylo tam i pár vraceček a tak to bylo náročné spíš na ruce, než nohy. Nejlepší ale mělo přijít. Od Šelišského mlýna jsme se chtěli dostat na silnici v Sedloňově. Ukázalo se, že je to prudká cesta lesem po trávě mezi kameny a pařezy, kde se nedalo vůbec jet. Poté, co jsme se vyškrabali o něco výše, tak jsme narazili na kamenitou cestu plnou bláta a klacků. Alesia s přítelem po této cestě jeli, já s ostatními jsme tlačili. Když už jsme se dostali až na vrchol, tak následoval sjez opět po lesní cestě, ale již hliněné, bez kamenů a následné po asfaltu. Ve 2/3 sjezdu po asfaltu tam byl kolmo přes potok mostek a já měl co dělat, abych se tam v 45km/h vešel. Poté co jsme se dostali na silnici, vyrazili jsme na Olešnici, přes kterou jsem měl v úmyslu jet na Dobrošov, kde je nedaleko staré opevnění z 2. světové války a to dělostřelecký srub Zelený. Avšak ani do Olešnice jsme se nedostali. Narazili jsme totiž 2km před Olešnicí na odbočku na srub Skutina. Aleisia na prohlídku nechtěla a tak zůstala a hlídala nám kola a další věci co jsme nechali venku. Dovnitř se lezlo nouzovým výlezem, jenž byl asi metr vysoký. Prohlídka byla zajímavá a ani nám nepřišlo, že trvala hodinu. Když jsme vyšli ven, uviděli jsme, jak Alesia relaxuje na trávě a kolem sebe má naše kola i ostatní věci. Poté většina rozhodla, že na Dobrošov nepojedeme a pojedeme přímo do Pekla.Když jsme vyjeli z polní cesty od tvrze zpátky na silnici, tak většina se dala dolů doleva i když jsem si myslel, že správná cesta je doprava. To že mám pravdu, jsme zjistili, když jsme sjeli asi 500m mírný kopeček. Při průjezdu Sněžným Zdenda objevil pěknou restauraci, ale nakonec jsme přesto pokračovali dál. Cesta se vinula pěkně podél říčky Olešenky. Byla to pohodový jízda z mírného kopečka. Několikrát jsme se zastavili a obdivovali místní krajinu. Na jednom z mnoha mostků jsme se zastavili a pořídili společné foto. Jako stativ posloužilo moje kolo. Když jsme dorazili do Pekla, tak jsem trochu litoval, že jsme nepřistoupili na Zdendův nápad se naobědvat už ve Sněžném. V restauraci peklo bylo narváno. Venku na zahrádce jsme obsadili 4 volná místa a já jako pátý jsem si sedl u stolu vedle. Pár, co ke kterému si přisedli, zanedlouho platil a tak jsem se přesunul k nim. Vedle u stolu jsem zahlídl povědomou tvář a ukázalo se, že se nepletu. Byl to jeden z kolegů z práce. Sice jsem s ním nikdy nespolupracoval, jelikož byl z jiného oddělení, ale znali jsme se od vidění. Poté, co jsme dojedli, tak jsme vyrazili do mírného kopce do Nového Města nad Metují. Tam jsem je zavedl k Eltonu, kde se dřív vyráběli známé hodinky PRIM. Spíš než vlastní budova zaujaly květinové hodiny, jež byly funkční a každý rok se měnily podle toho, jak vysadili ciferník. Potom jsme se stavili na zmrzlině na náměstí a poté se šli podívat do zámeckého parku. Jelikož jen já měl zámek na kolo, navrhnul jsem, že počkám s kolama, a oni ať se podívají po parku. Aby měli čím fotit, tak jsem půjčil bráchovi Zdendy svůj digital. Poté, co se vrátili z parku, jsem je ještě vzal zezadu za park, aby si mohli park vyfotit celý. Na kraji Nového města nad Metují nás chytil první deštík. Po chvilce dohadování, zda počkat v podchodu pod tratí či jet dál jsme se rozhodli jet dál. Sotva jsme dojeli do Spů, spustil se déšť naplno. Ve Spech je menší kopec, ze kterého jsem to pustil a nebrzdil. Když jsem se na úpatí kopce ohlídnul, tak jsem nikoho neviděl a tak jsem zajel do budky místního busu, kde jsem na ně počkal. Poté jsme pokračovali v dešti k Dobrušce. Když jsme se přiblížili Dobrušce, tak déšť ustal. Poté, co jsme dojeli na náměstí, jsem zahnul doprava k domku F.L.Heka. Když jsme si u domku odpočinuli, tak jsem se rozjel ke kašně s velkou, asi metrovou koulí, jenž volně ležela na vodním lůžku. Zatím co Zdenda s bráchou obdivovali kouli, já vyhlížel Sašu s Aleisou, jenž se ještě zdrželi u domku F.L.Heka. Poté co vyjeli z boční uličky, jsem na ně zamával, aby nás viděli. Když dorazili ke kouli, tak kluci navrhovali, zda by si Aleisa nesedla na kouli, aby se na ní mohla vyfotit, ale nesetkalo se to s kladným přijetím. Když jsme se dostatečně vynadívali na kouli, tak jsme vyrazili směrem k Opočnu. Tam jsme přejeli náměstí a vydali se dlážděnou silničkou nahoru k zámku. Nastal stejný problém jako minule. Co s kolama. Zdendovi se tolik kultury už zajídalo a tak říkal, že se podívá jen do podjezdu a že kola pohlídá. Tak jsem v klidu zašel s ostatníma na vyhlídku na nádvoří. Najednou jsem zjistil, že Zdenda je tu s námi a tím pádem kola nikdo nehlídá. Tak jsem zase půjčil digital a šel hlídat kola. Když jsme jeli dolů zpátky na náměstí, tak jsem říkal, že to vezmeme přes park, že je tam pěkný letohrádek. Tak jsem zahnul do parku k letohrádku, když tu vidím, že všichni jedou rovně a nikdo nezahýbá. Tak jsem je dohnal a letohrádek nechal být. Sotva jsme vyjeli z Opočna, tak se pomalu zase rozpršelo. V Přepychách to už byl regulérní déšť. Když jsme se blížili ke konci Přepych, někdo zpozoroval, že z boční silnice vyjel Krušnohorák. Tak jsem zrychlil a dohnal ho a společně jsme pak počkali na zbytek skupiny. Poté co jsme vyjeli táhlý necelý kilometr dlouhý kopec na Křivinu, tak nás už jen čekal sjez do Bolehoště. Na vrcholku kopce jsem všechny instruoval, že jak vyjedeme z lesa, tak už bude odbočka na Bolehošť, kam jedem. Než jsme se vydali z kopce, tak už bylo po dešti. U babičky jsem vtáhl klíče a chtěl odemknout. Jenže ukázalo se, že jak jsem si z velkého svazku klíčů vzal jen jeden v domnění, že je od babičky, tak se ukázalo, že tak tomu není. A tak jsem byl nucen zazvonit. Přišel otevřít švagr a rovnou nás pustil s kolama do garáže. Večer Aleisa rozkrájela meloun a vytáhla šampaňský, jelikož měla narozeniny. Já jsem zas nechal ohřát guláš, do kterého se všichni pustili. Bavili jsme se o všem možném a ukázalo se, že jediný účastník něžného pohlaví má rád puzzle. Slovo dalo slovo a tak se stalo, že jsem jí nechal složit jednu 1000 s kresleným západem slunce. Sestra a švagr šli do hospody a říkali, ať se za nimi stavíme, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme obešli oba rybníky kolem dokola a pak šli spát. Naše dvojice, co spala den předtím v autě, si to tentokrát rozmyslela, a šla si lehnout do pokoje na matrace.
Ráno jsme vstali výrazně později, než předešlý den.Sotva jsem se probral, tak mě Aleia přinesla složený puzzle. Krušnohorák se rozhodl, že nebude spěchat a že si v klidu zabalí a pak se ještě sám projede a i sám pojede vlakem do Prahy. Tak jsem se s ním v rychlosti rozloučil a pospíchal za zbytkem skupiny, co čekal před plechovou boudou na kola. Když jsme vyjeli, tak jsem je navedl stejným směrem jako předešlý den. Sotva jsme vyjeli na kopec nad Bolehošť, tak bylo první drobné zdržení. Sašovi spadnul řetěz. Pokoušel si ho nasadit při jízdě z mírného kopce, ale nepodařilo se mu to, a tak zastavil a řetěz nasadil. Dojeli jsme až na kraj Týniště, kde jsme odbočili do lesa a zase projeli po pěkné lesní asfaltce až k oboře s daňky. U rybníka v lese našel Saša několik hub. Nyní byli výrazně blíž jak v pátek a pásli se jen pár metrů od ohrady. Když už jsme málem vyráželi dál, tak se kolem nás prohnalo auto a zastavilo zevnitř u závory u statku. Vystoupil nějaký chlap a z kufru vytáhnul vyvrženou srnu a kamsi ji nesl. Když jsme vyjeli na hlavní, zatočil sem do Třebechovic. Myslel jsem si, že se rádi podívají na známý Třebechovický betlém. Ale všichni byli nějak kulturně zmoženi a tak jsme si dali jen zmrzlinu, jenž prodávali hned vedle muzea betlémů. Poté jsme zajeli ještě o 500m dále, kde jsem jim ukázal kopec, či spíše kopeček Oreb. Stál na něm kostel a k němu vedlo několik desítek schodů. Poté jsme se obrátili a přes Polánky a Ledce se vrátili až k Bolehošti. Až tam jsme hned nedojeli. Hned za přejezdem, jsme zahnuli na Lipiny a dojeli až do lesa, jemuž se tu říká Bory. Zavedl jsem nás několik set metrů do lesa, aby Aleisa se Sašou mohli natrhat borůvky, jak plánovali. Borůvek bylo vcelku dost, ale stejně se rozhodli, že zajedou ještě dál a tak jsme se rozloučili. Zdendu zajímal blízký písník a tak jsem mu ho ukázal seshora a pak jsem kluky zavedl na kraj po cestě, kudy dřív jezdili náklaďáky do lomu. Byli celkem zklamaný, jelikož písník byl hodně zarostlý. Potom jsme zajeli k babičce, najedli se guláše, zabalili a vyrazili na vlak. Když jsme vyjížděli z Bolehoště, tak jsem kluky požádal o foto u cedule, v čemž mně vyhověli. Když jsme dorazili na nádraží v Týništi, tak jsem s obavami šel koupit lístky na vlak. Příjemně mě překvapilo, že tady s tím neměli vůbec řádný problémy a dokonce mně prodali jízdenku na tři kola na jednom lístku. Kola jsme naložili a po chvíli procházení vagóny zakotvili na volných místech. Já si sednul k nějakému staršímu chlapovi, jenž se mnou dal do řeči. Ukázalo se, že je to nějaký sochař, co je v ochotnickém divadelním spolku co hraje v divadle Říše loutek na Starém městě. Když jsme dorazili na Masaryčku, tak ještě počkal, až nám vyloží kola, aby viděl, na čem jezdíme, pak se uklonil, jak to dělávají na konci představení, a zmizel. Já jsem ještě pořídil poslední foto Zdendy a jeho bráchy. Oni se vydali na kole na Hlavní nádraží a já jelikož jsem o tomtéž uvažoval také, avšak na Můstek, vydal jsem se též na kole do pražských ulic. Dojel jsem až na Náměstí republiky, kde jsem se chytil nějaké cyklistky, jenž mě zavedla zadem k Tylovu divadlu. Tam jsem se od ní trhnul, a jelikož ulice na Můstku byla narvaná turistama, rozhodnul jsem se pokračovat dále a projet Perlovkou. Tam jsem se vyhýbal nějakým chodcům a vjel jsem na šikmý obrubník. Hned jsem věděl, že je zle. Kolo mě podjelo a začalo padat na bok. Nevím jak, ale nějak jsem to sám ustál. Kolo spadlo na zem. Jak jsem se vycvak z SPDéček netuším. Pamatuju si jen to, že jsem začal padat a pak až to, že stojím rozkročený nad padlým kolem. Nasadil jsem brašny, co se mě vyhákly a pokračoval dál na Můstek a pak metrem domů. Na to, jaký hlásili počasí a jaký také na některých místech v Čechách bylo, se ohledně počasí dle mého názoru výlet podařil. Doufám, že se podařil i cyklisticky, ale to ať radši posoudí zbytek účastníků. Památek pod Orlickýma horama je spousty a tak nevylučuju, že uspořádám další výlet do této oblasti, když o něj bude zájem.
